1.den 2.den 3.den 4.den 5.den 6.den 7.den 8.den 9.den 10.den 11.den

---

Úvodem

Můj nápad to nebyl! Bráním se, jako bych v životě nevymyslela žádnou hloupost. „Jak Tě to vlastně napadlo?“ Ptám se Michala radši až v bezpečí domova, abych čirou náhodou po hloupé otázce nesklouzla do údolí Švýcarských Alp. Story, kterou vyslechnu, si v rozsahu nezadá s Palackého Dějinami, takže stručně:

Na počátku nebylo slovo, nýbrž sen – Plitvická jezera (že by Poklad na Stříbrném jezeře?) Pak ještě dokument o národním parku Krka a vzpomínky na ostrov Krk. Existují však mapy a údajně pohádkově krásné Benátky jsou už jen kousek (asi 200km). Kolega se do plánování vložil tvrzením, že když Itálie, potom jedině Lago di Garda. A protože Michal zbožňuje kopečky (koukat, nikoli lézt), musíme se podívat i do kolem se tyčících Dolomit. A hurá domů. Není ta dovča krátká? Což takhle Švýcarsko? A ještě takový Vaduz by mohl být zajímavý… A když už budeme tady, tak i Bodamské jezero mě vždycky lákalo… Určitě to znáte, jedna věc na sebe nabaluje další a další…

Itineráře tras, brožury, mapy, kila informací z internetu (doprava, parking, doporučení, varování), asistenční karta ÚAMK, pojištění, desítky litrů tekutin (k pití i umývání), chleby a paštiky, jejichž množství přesahuje povolený chorvatský limit, a nějaké to kilo mňamek slaných i sladkých. Spacáky, polštáře, základní léky, kartáček na zuby. A míč (vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co??) a naše „děti“ (proti ponorce, kdo je nezná, ať je rád). Zapomněli jsme snad jen hřeben, ale s našimi letními účesy (u Michala je celoroční) jsme ho vlastně ani nepotřebovali.

A to nejdůležitější – čemu vzdáváme hold a projevujeme úctu dnes a denně – Fifinka (Fiat Palio Weekend) a eL-Gina (GPS navigace), bez nich bychom byli… doma.

 

Neděle 6. 7. 2008, den první – 564 km

Naskládáme zavazadla všeho druhu, vše ještě jednou překontrolujeme a v 8:30 nastartujeme Fifinku i Ginu (jiná jména jí doma dávají…). Ačkoli až do Mariboru to známe… Před hranicemi domáčkneme do nádrže poslední kapky pohonných hmot, na které zbylo místo, a tradá…
Daleko jsme teda nedojeli! Ve VÍDNI u Hundertwasserhausu do sebe ládujeme pravý Döner Kebab – scharf a navíc ohne Tomaten. Však tu nejsme poprvé ani naposled… Gastronomická akce zabírá asi půl hodiny, musíme počkat, až se masíčko na tyči pěkně prohřeje.

Se dvěma kratičkými čůracími a protahovacími přestávkami jedem až do města PTUJ, které prohlédneme, natankujeme slovinský benzín a po necelé hodině pokračujeme dál. První tragická komplikace (první den, to jsou vyhlídky) nastává v 16:45 – chorvatský celník mi prdne razítko do pasu, a tím zpečetí náš osud. Radši bychom obětovali paštiky… Pro pobyt delší než 24 hodin se turista v této zemi musí registrovat. Označili náš příjezd, a tak při kontrole nemůžeme popozítří tvrdit, že jsme přijeli „dnes“. Takže najít policejní stanici a zaregistrovat se – bydlíte-li v hotelu či kempu, vyřídí to automaticky ubytovatel…

Asi po čtvrt hodině navíc Gina začne stávkovat – žene nás na úzkou silničku mezi vinice, z okolních domků vylézají obyvatelé, kroutí hlavami a nestačí se divit. My vlastně taky ne, když se silnice změní v polňačku. Tak jinudy. Měníme parametry GPS, už nechceme nejekonomičtější cestu (a nejkratší tuplem ne) a Gina se lepší. Libujeme si, jak se nám daří, ovšem jen do té chvíle, kdy zničehonic narazíme na zátarasy a zákaz vjezdu, ovšem bez jediné zmínky o objížďce. Nezbude nám asi, než se smířit s cestou po dálnici a vyplatit další kuny za mýto. Nakonec nás Gina překvapí cestou, na níž se ani Fifinka moc neunaví.

V ZÁHŘEBU nám nejde ani tak o prohlídku města, které se stejně skoro celé schovává pod lešením, ale spíše o policejní stanici, kde bychom se zaregistrovali. Když konečně z hlídkujícího strážníka dostaneme adresu, když najdeme ulici i budovu, před níž parkuje množství policejních aut, nejsme schopni najít vchod. Když i to nakonec nějak vyřešíme, službu konající nás odvede do paralelní ulice a jiné budovy. Tam se naštěstí mluví anglicky, vysvětlíme, co potřebujeme. Bohužel… Kde bydlíme? V hotelu nebo kempu? A protože víme, že Chorvaté zakazují nocovat na volném prostranství (byť v kufru auta), chceme je přečůrat: „By my friend.“ Jenže… Tak už to na světě bývá – kdo jinému jámu, jámu, sám do ní, sám… Dovídáme se, že máme přijít i s kamarádem zítra v jedenáct do téže budovy, ovšem vchodem z druhé ulice (vida, pouliční hlídka přece jen udala správnou ulici, ale my se místo na stanici dobývali do garáží). I kdybychom nějakého kamaráda sehnali, zítra v 11 budeme hledat Vinnetoua, rozhodně však ne na policejní stanici v Záhřebu.

A tak se stáváme, ač neradi, nechtěnými osobami, černými pasažéry, kteří porušují chorvatské zákony víc, než by sami chtěli. Pas s razítkem schováváme hluboko do batohu a tvrdit budeme, že jsme přijeli dnes (i pozítří bude dnes) na občanky. Naštěstí si nás nenačetli do centrální databáze, to bychom asi byli… doma.

Nocleh nám má poskytnout KARLOVAC, jen ještě potřebujeme dojít na záchod. Máme na to 90km, ale žádné příhodné místo. Vesnice na vesnici… Konečně odbočka do pole, kam se ovšem musí zacouvat. Než se otočíme, předběhne nás traktor, chystající se do práce. Další odbočka, dokonce ji i využíváme, ale platíme daň. Pískoštěrk je poněkud hlubší, kola se zaboří a Fífa se ani nehne. Ještě centimetr a skončila by zadkem ve škarpě. Takhle ji stačí trošku popotlačit. Že bychom Chorvatům udělali něco špatného?

Projevíme ochotu vyspat se u hlavního silničního tahu. Pravda moc pohodlné to nebude, ale skromnost je odměněna – objevíme panelákové sídliště, kde na parkovišti splyneme s davem aut. Stačí jen přeskládat věci z kufru (včetně rezervního kola) na přední sedadla, sklopit zadní opěradla a… Dobrou noc, strýčku Fido. Dobrou noc, děti…

PS: Máme strach, že bychom mohli být ukradení (komu vlastně?), proto se vždy v autě zamykáme.

Pondělí 7. 7. 2008, den druhý – 287 km

V půl páté se vzbudíme, vyhodíme odpad (jako moderní lidé ho máme možnost třídit, což se při způsobu našeho cestování ne vždycky poštěstí). Pěkný den nám popřejí dvě malá koťátka. Asi si, chudinky, myslí, že něco dostanou. My zůstáváme neoblomně lakomí a opouštíme Karlovac.
Neomylně – podle směrovek i podle Giny – míříme k PLITVICKÝM JEZERŮM. Po deseti minutách zahlédneme příhodné místo, zacouváme, otevřeme láhev užitkové vody, vylovíme kartáčky a odbudeme si tu nejzákladnější hygienu. O kousek dál si odskakuje nějaká turistka a když vyjíždíme zpět na silnici, máme jasno – na odpočívadle si posádka auta s českou SPZ maže něco na chleba… Proč se nám vlastně říká „paštikáři“?

Je 6:45, když narazíme na ještě zavřené centrální parkoviště pro známou přírodní atrakci. A nejsme tady první – předběhli nás slovanští bratři z Polska. Využijeme luxusní (ač turecké, oproti poli je to přepych) záchody. Jakmile nás vpustí na parkoviště, kupujeme vstupenky a vyrážíme za krásami pod patronátem UNESCO. Sesupíme z kopce a zapotíme se při myšlence, že se tudy za od/poledního vedra budeme vracet… Dál než k přístavišti se nedostaneme, chceme-li dodržet naši vybranou trasu. Chorvaté mají už ze včerejška jedno velké mínus a dnes se jim ještě zvětší – neříká jim vůbec nic značení (u silnic radši nepíšou kilometry, ve městech neexistují směrovky). Tady najdete u vchodu ceduli s mapou, na níž jsou vyznačeny různé trasy, ale dál už nic. Pokud tedy nevíte, kam která trasa vede, dozvíte se to jedině u vchodu, což vám někde v hloubi lesa či uprostřed jezer celkem k ničemu není.

Loď nás odváží na Dolní jezera. Nejdříve stoupáme lesem a krom stromů nic zajímavého. Pusto, prázdno, těm pár lidem, kteří pluli s námi, jsme asi utekli. Najednou zaslechneme šumění vody a nadáváme nejen kvůli chybějícím směrovkám, ale i kvůli tomu, že veškeré vyhlídky jsou zarostlé a vodopády, kvůli nimž sem lidé jezdí, nejsou vůbec vidět. Máme plnou pusu negativních připomínek (jedeme na jezera a lezeme lesem do kopce), až oněmíme úžasem. Nejen nad tím, že Chorvaté udělali vyhlídku, z níž je i vidět, ale hlavně nad tím, co lze spatřit. Velki slap je opravdu velký (78 metrů). Ne, neměřili jsme to, ale věříme informacím. A kdyby tvrdily 178, též by nám nezbylo než věřit. A létá tady 321 druhů motýlů – i tomu věříme, protože kolem nás porád něco sviští. Další vyhlídka nás nutí se rozplývat, a kdyby to šlo, rozplynuli bychom se úplně, hlavně nad dřevěným chodníčkem hluboko dole mezi zelenomodrými vodními plochami… Cestou k zastávce místního autobusu, který má tramvajová sedadla a říká se mu vláček, Míša nestačí měnit kameru za foťák. Projedeme se až na Horní jezera a po svých se vracíme k parkovišti. Horní jezera poskytují zcela jinou atmosféru – břehy porostlé rákosem a travinami působí mnohem klidněji. A protože už není tak brzy po ránu, lidí začínáme potkávat čím dál víc. Nejvyšší čas utéct. Davem Japonců (Michal mezi ně s foťákem docela zapadl) se prodíráme do jeskyně, kde Tonkavové hlídali na Stříbrném jezeře poklad, necháme se převézt na protější břeh a v půl jedné se nadšeně ubíráme k autu (nadšeně z přírody, nikoli vedra, kopce a nekonečných davů, které se valí proti nám).

Utvrzujeme se v tom, že chceme-li někde něco pořádně vidět, je lepší přijít jako první. Snídaně počká. Odhadujeme čistou chůzi na 12 kilometrů bez velkých přestávek v celkem svižném tempu (aby nás dav zezadu nedohonil a z protější strany nesmetl).

A protože jsme lakomí, nejedeme po dálnici, ale vybíráme jinou trasu. Míša ji zná z mládí, ale vždy jenom potmě, tak zírá, jak to tu vypadá. Ocitáme se snad mimo civilizaci, kolem už jen samé šutry, skoro žádná zeleň, občas nějaká letitá značka a žádné stavení. A mně se vybavuje krajina z hororu Hory mají oči tak sugestivně, až čekám, že píchneme a krvárna se rozjede. Když už se setkáme s civilizací, je to auto s českou poznávací značkou. Proč nejedou po dálnici? Neúnosných 39°C nás nutí k osvěžení z láhve – hlavu a nohy poléváme vodou a dáme si několikaminutového šlofíka. Zastavujeme (bůhví proč) v polomrtvém městečku KNIN, všechno zavřené, lidé (žijí-li tu jací) zalezlí (bodejť v tom vedru), život tady končí před polednem a začíná až v pět. Jenže jsou tři.

Hororová krajina nás provází až do ŠIBENIKU. Nechceme být jakkoli podezřelí či nápadní, proto hledáme místo pro nocleh ve velkém městě. Za dobré místo je potřeba trochu zaplatit (tato zkušenost se nám bude hodit, radši zaplatit aspoň trochu a pak se smát. V okamžiku, kdy je parkovné zdarma – 19.00, 22.00 jak kde – se tvoří nehorázné kolony.) Projdeme, spíše se za vedra provlečeme městem, z posledních sil se vyšplháme i na hradby a obdivujeme přístav z ptačí perspektivy. Na chvíli nás zchladí výborná zmrzlina, ale ne na dlouho. Ve 39°C nejsem schopni upravit ložnici, a proto se spokojíme se sklopenými předními sedadly. Doufáme také, že pootevřenými okénky se dostane vzduch lépe k našemu dýchacímu ústrojí, když není utopeno v kufru. Pravdivost tohoto předpokladu však nedokážeme potvrdit.

Úterý 8. 7. 2008, den třetí – 334 km

Ideálního probuzení se asi nedočkáme, v 5:30 teploměr ukazuje 28,5°C, a to Oskar teprve vykukuje. Pomalu se přesouváme do SKRADINU. Parkoviště NP KRKA ještě není v provozu. Naplánováno máme vše včetně hygieny a procházky. Geniální nápad, že se podíváme, kde vůbec je přístav, odkud (dle zpráv očitých svědků) jede první loď v 8.00. Jediné přístaviště se nám zdá být podezřelým… A není divu, po 10 minutách chůze opačným směrem nacházíme to pravé centrální parkoviště, a dokonce i přístav. Opět vytýkáme Chorvatům jejich turistické značení. Popojedem pro jistotu na to ořechové parkoviště. Opět nám není dopřáno prvenství – tentokrát nás předběhla banda slovanských bratrů ze pěti aut z Košic a ze Žiliny (plus nějaká maďarská přízeň). Západní Slované jsou vyčůraní (my do slova do písmene, už jen vyčistit chrup pod stromem), a proto pluje první loď v česko-slovensko- (a jako přívažek maďarsko-polském) obsazení. Fotíme a natáčíme malebný kaňon a rozkošné rákosové ostrůvky, po vylodění platíme vstupné a míříme ke Skradinskému vodopádu. A jak tak pořád kolem nás šplouchá voda, zase se nám chce. U vchodu to zařízení vypadá dost neesteticky ještě za poplatek (skoro kopeček zmrzliny), nemáme jinou možnost než trénovat výdrž. Uprostřed trasy, těsně u vyhlídky na vodopád, se vyloupnou záchody čistě umyté, právě otevřené, luxusní a navíc zadarmo. Neznačenou cestou se dostaneme k poklidnému jezeru, zakousneme tatranku a banán a exkurzi zakončíme procházkou po chodníčku přes menší vodopády. Jiný typ přírody něž Plitvice, ale nelitujeme. V 10:30 opravují lodníci motor, nakonec se loď přece odráží od břehu, a my zase škodolibě pozorujeme ty davy lidí, kteří se jeden druhému budou motat pod nohy. Kiš, kiš. Ráno nás vezla malá loď pro 50 lidí, teď nám plují v ústrety dvě velké (kapacita 110).

V klidu se naobědváme (klasika – paštika). Míša konzultuje s mapou cestu na sever. Konzultace přinesla ovoce – na první křižovatce za Skradinem jsme nuceni třikrát se otáčet, jako by se jednalo o kruhák, než pochopíme, co Gina chce. Naštěstí tudy nejezdí žádná auta, vyděsili jsme jediného řidiče. Další kratší odpočinek s procházkou nám poskytuje BIOGRAD NA MORU, avšak hluboký dojem nezanechává.

Míjíme Zadar a díky práci na silnici můžeme konečně tušit, co znamená zhuštěný provoz. Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, pokud možno za mráček, teploměr varuje: 46°C. Ještěže můžeme klimatizovat. Ale opatrně. S ubíhající cestou klesáme a cesta kolem pobřeží fascinuje svými rozpory – na jedné straně výhrůžně ční Paklenica, na druhé straně olizuje silnici moře. Úchvatné! Při průjezdu letoviskem SENJ navigace ukazuje nadmořskou výšku, tedy spíš podmořskou nížku, mínus 3m.n.m. Při postupném stoupání se pláže mění ve vyšší a vyšší útesy. Před KRČKIM MOSTEM ještě dobereme plyn (za 11,50!!), obsluha vzpomíná na Brno plné škodovek. Ale jakmile se pustí do diskuse, Míša přizná, že mu nerozumí. To ho dost naštve a nevěřícně opakuje, že Čech nerozumí Chorvatovi. Ať nadává, hlavně, ať nám nepočítá cizineckou přirážku. Konstrukci mostu bohužel nelze odnikud vyfotit (zato máme jiné mosty, ani nevíme, které).

Na ostrově KRK, kde mi Míša slíbil koupání, je ovšem zataženo, občas spadne nějaká ta kapka a teplota má neuvěřitelně nízkých 28°C. V takové zimě se mám koupat? Exkurze po letoviscích Krku začíná v MALINSKE. Míša mi ukáže poloprázdné lagunky (hned za přecpanými plážemi), ale nejsem z toho nadšená. Vlastně mi toto místo kazí celou dovolenou – nejprve šlápnu na ježka a pak si rozrazím (decentně) palec u nohy o kámen. To je fakt skvělé koupání, a bez sluníčka, díky! O kousek dál druhý pokus vyjde o poznání lépe, ale sluníčko už se asi schovalo nadobro.

Poslední přesun dnešního dne ukončíme v NJIVICI mezi stromy, kde si nás ani slunce nenajde. Ač se zase dere zpod mraků. Míša vzpomíná, jak sem vozil turisty a jak vždycky spal pod stromem, než se zase jelo s další várkou domů. Čvachtáme si nohy a plánujeme, že až se setmí, půjdeme se vykoupat. Do láhve se přece jen celí nevejdeme. Ochutnáme skvělou zmrzlinu a jako bonus získáme žonglérské číslo s našimi kopečky. Je to machr, škoda, že je kamera v autě. Koupele se bohužel nedočkáme, po setmění se najednou vyrojilo mnohem více lidí než za světla. Při procházce se vpašujeme do kempu. Spíše do umývárny a víme, kde zítra vyřešíme hygienu.

Středa 9. 7. 2008, den čtvrtý – 214 km

Tak se vykoupeme v šest, než se seběhnou lidé – rozhodujeme se, když nám brzké vstávání neudělalo moc dobře. Ale omyl, žije to tady ještě víc než v noci. Hygienu tedy omezíme zase na pašování se do kempu.

Čeká nás okružní cesta po ostrově, v první destinaci VALBISKA ovšem nezastavujeme, ač nemáme zpoždění. Nevidíme než přístav a přístav a lodě a mola, a to nám stačí z okna. Zajímavější se zdá KRK, procházíme centrum tohoto správního střediska ostrova. Další přístav shlédneme v PUNATU, ale na vrcholu naší cesty se ocitáme v BAŠCE. Nabízí oblázkovou pláž bez pichlavých potvor a ostrých šutrů, takže i Michal (!!!!) nakonec ty barevnější kraťasy povýší na moderní plavky, ponoří se do vody, o níž předtím prohlašoval, že neví, co by z toho asi tak měl, někde se cachtat, a je unešen. Přes projevený odpor se ráchá a rochní a dělá, že plave, a absolutně se mu nechce ven. Nevěřícně zírám a divím se (doma si pak příbuzenstvo v celé své šíři míní nad touto příhodou ukroutit hlavu). VRBNIK je označován jako bizarní město, nevím, co si mám pod tímto pojmem představit, dokud tam nezavítáme. Ztrácíme se v křivolakých uzounkých uličkách, které neústí na náměstí, ale většinou do soukromých zahrádek. Uličky jsou navíc chladné, což kvitujeme s povděkem, a vlhké. Jakmile vylezeme z centra, chlad je ten tam.

V 16:30 opouštíme otok Krk a míříme k poslední chorvatské destinaci. Za poslední kuny chceme v RIJECE koupit něco užitečného a smysluplného, proč šetřit kuny? Euro se bude hodit za rok na Slovensko, ale kuny? Snažíme se zavádět prevenci alergie na paštiky a kupujeme v pekárně tři kusy čehosi (je u toho cedulka marmeláda – čokoláda, ale vypadá to nějak nevalně, navíc ani cena neodpovídá uvedenému zboží). A protože ostatní regály zejí prázdnotou, bereme si aspoň ty tři kusy čehosi a vrtá nám hlavou, zda jde o sladkou či slanou věc. Horší než paštika to nebude? V rychlém občerstvení, jediném široko daleko, pak kupujeme dva kousky pizzy a zbude nám ještě na slunečnicový rohlík. Ten zakousneme napůl a radujeme se, že jsme tak chytře vyřešili náš finanční nadbytek.

A protože se loučíme s Chorvatskem, čím dál víc se nám stahují půlky při představě, že bude na hranicích nějaká kontrola. Dokonce až z Čech táhneme několik plechovek piva na úplatky (Míša má zkušenosti z Ukrajiny). 19:25 byl zažehnán největší možný průser (krom autonehody, krádeže nebo vraždy). Celník sice trochu nedůvěřivě kouká na naše občanské průkazy (snad nebude chtít pas, já prostě „žádný“ nemám!) Nakonec nás odmávne i bez úplatku. Černý pobyt osob překračující vědomě chorvatské zákony se mění ve vteřině na pobyt osob v mezích slovinských zákonů.V této zemi jsme tak krátce, že snad ani žádný zákon porušit nestihneme. A pokud tak učiníme, bude to nevědomky. Ano, neznalost neomlouvá, ale znalost taky ne. Tady konečně volně dýši… Kousek za hranicemi se odkrývá malé odpočívadlo a lákavě se z něj usmívají dvě budky s nápisem toi toi. Nedůvěřivě posílám Míšu na průzkum a ten vyleze s poznámkou: „Na naše exkrementy je to až moc nóbl.“ Vizuálně nic moc, ale čichově není nic poznat. Taková služba Slovinců! Kdyby věděli, že z nás nic nemají (vlastně jo, peníze za pohonné hmoty).

Na nocování nemáme moc prostoru, slovinský cíp v těchto místech příliš velkou rozlohou nedisponuje. Poslední možnost skýtá KOZINA, ale žádný přepych. U silnice si odestýláme na parkovišti u supermarketu. Ještě si dopřejeme protažení s míčem i létajícím talířem a zaměstnanci supermarketu, kteří odcházejí domů, si musí zatlačovat oči zpět do důlků. Hlavně že jsme veselí a hraví a že hned vedle je benzínka a otevírá už v šest. Mimochodem, to něco z pekárny je taky pizza, i když studená a trošku tužší…

Čtvrtek 10. 7. 2008, den pátý – 209 km

Ke stojanu zajíždíme, sotva paní rozsvítí, aby viděla na pokladnu, a v 6:45 překračujeme italské hranice. Ta Evropská unie má jednu nevýhodu – dříve člověk nepřišel o okamžik překročení hranic, teď aby všechno bedlivě sledoval a hlídal sám.
V TERSTU objevíme zbytky malého bezvýznamného amfiteátru a v přístavu loď, která je, anebo taky není, Queen Elizabeth 2, spatříme i množství úředních budov – jiné tu snad ani nestojí, anebo jsou podstatně méně nápadné. V 7:55 nás teploměr varuje, že teplota dosáhla 32 stupňů. Co bude dál? Dosnídáme poslední 4 kousky perníku a už jsme opravdu jen a jen na paštikách.

Zastavíme v BIBIONE, abychom viděli, jak neprozíraví byli Češi, když hromadně navštěvovali tyto neútulné písečné pláže, kde vodu kalí písek a kde si není kam sednout. Udělám pár temp, ale vstup do vody je až příliš pozvolný a z každé strany někdo cáká. Míša do vody ani neleze, nechce si zkazit bašský zážitek na celý život. Bičíkovi kupujeme (pro jistotu už teď a nakonec jsme udělali hodně dobře) požadované Spumante a doufáme, že se nebudeme natřásat tak, aby všech 12 lahví bouchlo.

…A tak se doplížíme až k nekonečně dlouhému mostu přes lagunu a hledáme parkoviště Tronchetto. VENEZIA – amore mio! Bez problémů zaparkujeme (Chorvati by se měli od Italů naučit, co je to směrovka), turisticky se vybavíme, zdarma nabereme mapy, koupíme čtyřiadvacetihodinové jízdenky na MHD (16E/ks) a vyrážíme do kanálů, bohužel opravdu nechutně špinavých. Doběhneme na zastávku a radujeme se, že máme štěstí – hned to jede. Divíme se, jak to, že ten bus nemá žádné zábradlí, vždyť lidi za jízdy vypadnou! A technicky orientovaný Míša přemýšlí, jak TO jede, když TO nikde nemá motor. Pokud si nedovedete představit někoho, kdo si může splést autobus se zastávkou, tak si představte nás – my to dokázali! TO připoutané ke břehu, co se pohybuje na vlnách, je zastávka. Přes zábradlí by se špatně nastupovalo a motor TO logicky nepotřebuje. K zastávce každých 10 minut připluje vaporetto, steward/ka lanem přitáhne loď k zastávce, odendá zábranu, presto se vystoupí, presto se nastoupí, steward/ka zasune zábradlí a kdo nestihne, má smůlu, za 10 minut jede další.

První cesta se nám bohužel nepodaří nasměrovat skrz CANAL GRANDE, ale i tak vystoupíme na Piazza San Marco. Vítají nás neúnosné davy lidí a neúnosné davy holubů. Občas nás nějaký zasáhne při leteckých manévrech křídlem do oka či do tváře, ale to je prostě San Marco. Jestli jsme se učili, že v Londýně na Trafalgaru jsou holubi, pak nevím, co bychom se byli bývali učili o Benátkách… Obdivujeme umění gondoliérů a přestáváme se orientovat v mapě. Ani Gina nám tady nepomáhá najít směr, ale na většině rohů je aspoň směr uveden (San Marco, případně Rialto). Couráme a koukáme a zíráme a bloudíme a couráme a koukáme a zíráme… Vracíme se do hotelu na večeři, objednáme si chleba s paštikou. Ještě nikterak nesmrdí, nehýbají se ani nezelenají, jen sádlo se jim poměrně rozškvařilo (málem se z něj udělaly škvarky). Míša chce přebytečnou tekutinu slít, ale nedává pozor a v odpaďáku končí celá paštika. Zase takový socky nejsme, abychom to tahali ven, ale co by za to děti v Africe daly! Po večeři se vracíme tam, kde to žije. Necháme se dovézt až do části Lido, kde vlezeme do Billy, abychom okoukli ceny pro případ, že se nebudeme chtít mazat s paštikami. Na náměstí San Marco v zahrádce restaurace nějaký sbor koncertuje s hudbou z muzikálu My Fair Lady, na jiném harmonikář tklivě táhne Škoda lásky… Nocleh je luxusní, celou noc nám svítí, abychom se nebáli (ale přesto se zamykáme), a decentně vyhrávají hitovky.

Pátek 11. 7. 2008, den šestý – 158 km

V ubytování je zahrnuto i sociální zařízení, akorát musíme vyčíhnout okamžik, kdy u dveří nestojí babka s miskou. I když jsme tak spokojeni, že bychom snad i zaplatili, kdyby to bylo nevyhnutelně nutné.

Podle mapy vybíráme uličky, v nichž jsme včera ještě nebloudili a Míša plánuje cestu vybaven mapou, navigací a intuicí. Chybí už jen buzola. Chybí… „Konečně se v té mapě vyznám, včera to byla fakt krize.“ Sotva se Míša pochválí (jen se pochval, nikdo jiný to za Tebe neudělá), absolutně netušíme, kde jsme. Ještěže si ve městě na kanálech postavili tolik kostelů a všechny zakreslili do mapy. I nás, nevěřící Tomáše, nakonec spasila církev. Pozorujeme také, jak pracovití jsou benátští popeláři a skoro jim závidíme jejich schopnost orientace bez mapy. Popelnice by se do ulic už nevešly, a tak lidé vytříděný odpad v určitý den strčí před barák. Na kanále zakotví popelářská loď, popeláři s maxivozíky projedou svůj revír, posbírají krabice a pytlíky (jeden plast, druhý papír), vrátí se k lodi, vozíky se vysypou do kontejnerů zabudovaných v lodi a může se na druhé kolo. Prostě výborná turistická atrakce, aspoň pro mě.

Blíží se okamžik, kdy vyprší jednak Fininčino parkovné a jednak naše jízdné, a tak Míša naplánuje poslední plavbu tak, aby mohl nerušeně zachytit na kameru Velký kanál. Aby seděl vepředu na lodi a nemusel se mačkat mezi dalšími cestujícími, je potřeba být u lodě první. Nepojedem přímo na Tronchetto, ale nejprve na Lido. Tam loď končí, obrátí se a vyráží znovu. My tedy nevystoupíme, ale zabereme místa… A protože v dopravě Míšovi zcela důvěřuji, zažijeme na Lidu okamžik, kdy sice všichni vystoupí, ale nikdo nenastoupí a loď odplouvá jen s námi (posádka asi jede do depa na polední pauzu). Tronchetto?? Ptáme se stewardky, ta se zeptá kapitána, loď se otočí, vrátí ke břehu, vyplivne nás a je nám řečeno, že si musíme přestoupit. Naštěstí se vmáčkneme na vysněné pozice. Poobědváme paštiku, dojdeme si na záchod, zaplatíme parkovné… Ciao, ciao Venezia! Až na tu špínu, lidi a holuby to tu bylo skvělé, fakt.

Pro další přesun využíváme dálnici (kde je naše pověstná lakota?) a za dvě hodiny už ve VERONĚ hledáme třetí největší amfiteátr na světě, díky navigaci ho najdeme a díky základům angličtiny nacházíme i dům Julie Kapuletové. Za vstup na balkon chtějí 6 éček, což si raději odpustím, Míša pak udělá nějakou tu fotomontáž… Všichni se fotí u sochy Julie a sahají jí na prsa. Něco nám asi uteklo, na Františka v Lázních se taky nesahá jen tak. Pro jistotu ale Julii neosaháváme (však i Frantovi jsem řekla před dvěma lety: Běda ti, jak to bude dřív než za dva roky!). Michal slíbil, že se dnes konečně vyspíme za přijatelné teploty. LAGO DI GARDA leží mezi kopečky Dolomit, tam nemůže být nesnesitelné vedro. A já mu zase věřím. A těším se.

Protože nemáme kam spěchat, jsme nadšení, když se u cesty objevuje supermarket Auchan – jednak zabijeme čas a jednak snad něco koupíme. K těm paštikám samozřejmě. Samosebou nejsme tak světoví, abychom nepřepočítávali ceny na naše – koupíme balík vody v akci, druhý nejlevnější taveňák (toho úplně nejlevnějšího se bojíme i my), salame Milano, 16 ks semínkových housek (offero) a doufáme, že se nejedná o polotovar, jenž se musí dopéct v mikrovlnné troubě. Na chutěčku si dopřejeme malinovo-jahodový jogurtový nápoj. (Proč nám Mirek říká mlíkaři?) Najíst se musíme ještě tady – sýry by nevydržely, nápoje taky ne. Na paštiky děláme s radostí dlouhý nos. Nápoj nám natolik zachutnal, že kašlem na zásadu šetřit a jdeme si ještě pro jeden. Cestou sebereme prospekt o lanovce „na stojáka“ směrem na Monte Baldo. Taky máme vyhlédnutou lanovku a taky na Monte Baldo…

Ale nejdříve musíme podle plánu poctít noclehem SIRMIONE. Město najdeme, místo k zaparkování taky a radši se z něj nehneme a zaplatíme 20 minut parkovného, protože od 22:00 se neplatí a je tady poměrně živo, dokonce i koncert se koná. Bojíme se víc o místo než o eura? Projdeme se kolem hradu a cukráren, necháme se zlákat zmrzlinou a přemýšlíme, kdy se v tom podhůří Dolomit konečně slibovaně ochladí (21:45 – 32,8°C). Sedíme v autě s otevřenými dveřmi a strouháme mrkvičku těm, kteří už kolem nás jedou popáté a ne a ne zaparkovat. Zvědavcům na dotaz odpovídáme NO, NO… Najednou ze druhého konce parkoviště přiběhne dáma v lodičkách: „Excuse me, are you leaving?“ Chudák, zadýchala se zcela zbytečně. Nacházíme i místo, kde si smočíme (odmočíme) nohy a spokojeně (relativně) usínáme stejně jako v Šibeniku v pololeže.

Pátek 12. 7. 2008, den sedmý – 148 km

Sedmý den bychom po práci měli odpočívat, ale my ne. Parkovné se platí do sedmi, a tak se zavčas přesouváme o kousek dál. Gina má za úkol dostat nás do městečka PRADA – z nadmořské výšky 65 metrů do výšky 1000 metrů. Proč tam, když to nebylo v plánu? No kvůli té lanovce z letáku. Měli jsme v plánu kabinkovou pro 30 lidí, ale tahle vypadá akčněji. Gina ovšem zvolí cestu, která se Michalovi nelíbí a ani Fifince by se nelíbila – úzká sotva zpevněná a prudce stoupající cesta. Gina přepočítává a situace se opakuje. Asi třikrát. Už se chceme vzdát, ale toho bohdá nebude, aby český turista z boje utíkal! Teprve napočtvrté se trefíme – silnice je dokonce i značená a stoupání je rozloženo do serpentin. Ani se nedivíme, že je sem zakázán vjezd autobusů, to by bylo mrtvol! Trápí mě hrozná zima, asi sáhnu po vlněném svetru, je pouhých 24°C. Po náročném stoupání pochopíme význam reklamy: Parkoviště je zde zdarma (plánovaná lanovka disponuje placeným), zpáteční jízdenka tady stojí 13E (plánovaná by stála 26). Navíc ten zážitek z otevřené lanovky nelze srovnat se zážitkem z kabinkové. Nejprve si naskočíme a ve stoje nás lanovka vytahuje nahoru. Po 23 minutách navíc ještě přestupujeme a dalších 10 minut se vezeme vsedě. Před dvěma hodinami 65 m.n.m., nyní už (Arrivo) 1850, to je šok. Viditelnost sice není nijak ideální, je jaksi oparově, ale i tak se nám tady líbí. Dovolíme si i půlhodinovou túru, ale nijak to nepřeháníme. Před začátkem prudkého stoupání cestu ukončíme, pokocháme se a vracíme se zpět. Pozorujeme, jak se tvoří mraky, jak se přeskupují, a kopec, který jsme obdivovali před půl minutou, není vidět. Tady by se spalo, o jé!

Jenže jak klesáme k moři s nápadem dobýt hrad MALCESINE, teplota nabírá na intenzitě (34°C). Seženeme známky na pohledy z Benátek, ač nám paní na íčku řekne, že jedině na poště a ta je zavřená, vyšplháme se na hrad. Míša nevypadá nijak nadšeně a dušuje se, že v horách se ochladí. Tímto tvrzením se, nevím proč, začíná moje důvěra v Míšovu meteorologickou schopnost otřásat v základech.

Poslední destinace u Lago di Garda a tradá do hor a do zimy. RIVA DEL GARDA (to si myslí Michal, ale je to jen její předměstí TORBOLA) nás překvapí automatickými WC podobnými těm z Formule 1. Vhodí se 30 centů (nemáme bohužel drobné, a tak přeplácíme, jenže se tam vejdeme oba, takže ve své podstatě jsme 20 centů ušetřili), maximální délka pobytu je 15 minut, po 10 minutách začne blikat varovné světlo a po dalších 5 minutách se dveře otevřou. Zeleným tlačítkem se dávkuje papír (maximálně 10 kousků), na čidlo reaguje mýdlo, voda a teplý vzduch. Pak se celá místnost zamkne, vydezinfikuje, prostě super. Akorát zuby by se tady špatně čistily. Opouští nás sluníčko, ale teplota zůstává.

V RIVA DEL GARDA (opravdové) přečkáme na parkovišti déšť, začne bouřit. Kousek se projdeme mezi hotely, ale moc nás to nebaví. Původně jsme měli spát tady, ale už toho vedra máme plné zuby. Támhle za kopcem se skrývá další jezero, zcela obklopené horami, nikoli jako Lago di Garda otevřené. LAGO DI LEDRO, tam nemůže být vedro. Tam totiž NEMŮŽE vát teplý vzduch z jihu. Tam je, tam MUSÍ BÝT chladněji.

10 kilometrů jízdy včetně 4,5 kilometrů tunelu nám vrátí optimismus (a mně víru v Michalovy předpovědi počasí), na teploměru se smějí dvě dvojky. Velebena budiž tato chvíle! Necháme vychladnout motor a co nevidíme – cajzlíci. Když se vyprší, chceme si v jezeře vychladit pivo (úplatky už nebudou potřeba). K vodě se chceme dostat kousek přes kemp, ale máme smůlu. Vrátná za námi vyběhne a křičí – nejsme hosté, musí mít přehled (a očividně ho má), má zodpovědnost, bla, bla, bla… Najdeme za chvíli místečko, kde snad nikomu nevadíme, možná rybářům. Spíše se rozptylují při pohledu na své daleko od břehu nahozené udice a Michalův kratičký provázek, na němž na mělčině svítí bílá plechovka Gambrinus. Tázavě po nás pokukují: Takhle se rybaří v cizině? Blíží se další hromy a blesky, rychle do auta. Dobíháme na poslední chvíli, ale rozestlat už nestíháme. Na to využíváme další přestávku mezi přeháňkami. Konečně si nestěžujeme na noční teplotu (kolem 15°C), i na deky došlo. Protože se bojím bouřky, moc se nevyspím, zatímco Míša vesele chrupčí. Budiž mu to přáno, on se přes den vyspat moc nemůže.

Sobota 13. 7. 2008, den osmý – 274 km

Nezbytná ranní hygiena, pozor na bláto a arrivederci Lago di Ledro a po několika kilometrech Bon Giorno TRENTO. Krásné náměstí s kašnou a kostelem zdobí uprostřed řada pečlivě vyskládaných praček obložených zátarasy a překrytých fólií. Bude se tu asi točit reklama na neběžné prací prostředky… Nebo burza? Hlavně ale Döner Kebab. A já se těšila na Májku.
Trasa se vlní skrz Dolomity nahoru dolů, doprava doleva a poskytuje nádherné výhledy na kopečky i z kopečků (ale proti tomu, co nás čeká… jenže to zatím netušíme a kocháme se). Stoupáme a kroutíme se k dalšímu bodu naší cesty PASSO PORDOI v nadmořské výšce 2239 metrů. Každou chvíli zaprší, ale přesto se vydáváme procházkovým tempem k pomníku německým vojákům ze světových válek. Pozorujeme, jak se po klikaté silnici šinou zájezdové autobusy snad krokem a jak je jakési místní linky, jejichž řidiči to tady dobře znají, občas i předjedou. Na silnici, kam se s problémy vejdou dvě auta! Fifinku (hlavně brzdy) šetříme, jak to jde, a proto se za námi tvoří pěkná kolona a vzápětí už zase stoupáme. Tentokrát pouze do výšky 2105 m.n.m. Prostě nádherná panoramata, jen jsem z celé cesty trochu zdrchaná. Dopujeme se hroznovým cukrem, avšak nepomáhá. Aspoň mně ne. Míša, zamilován do kopečků, doping nepotřebuje, ční všude, kam jen oko dohlédne. Celý den se nad námi stahují mraky, teplota nepřesáhla dvacítku a přitom ještě včera… Radši nevzpomínat. Proti zimě se dá bojovat, ale proti teplu? Začíná bouřit a černo se žene přímo na nás.

Za předražené parkovné (1E na 25 minut) zaparkujeme přímo v centru luxusního horského střediska CORTINA D´AMPEZZO. Samý hotel a obchod se značkovou módou, zase hotel a hadry, hotel a hadry… Akorát hadry a hotely, hromy a blesky a voda crčící z nebe. V poklusu nacvakáme pár fotek (tam jsme taky byli, heč) a vyzbrojeni deštníkem seženeme pohledy. Jakmile zařídíme i společnou fotku na samospoušť a doběhneme do auta, spustí se dešťové rodeo. Skoro nic nevidíme, ale nenecháme si ujít (taky protože jinudy ta cesta dál prostě nevede) ještě sedlo PASSO TRE CROCI (1805m.n.m.). Vyfotíme titihák (vláček – pozn. aut.) a hledáme trochu teplejší místo. Sirmione nebrat a Šibenik taky ne. Odlehčíme zase tašce s jídlem u LAGO DI MISURINA, vyrobíme umělecké fotky a odlétáme do teplejších krajin. 11,5°C na nocování i podle Míšova vkusu nedostačuje.

Ve 20:00 obdivujeme perlu mezi dolomitskými jezery PRAGSER WILDSEE (ač ještě stále v Itálii, názvy jsou na prvním místě psané německy, teprve pak italsky). Ještě dokonce stihneme okružní vycházku, ačkoli si říkáme: když do půl nebudeme aspoň na pohled v půlce, radši se vrátíme. Svižnou chůzí zdoláváme chodníček, cestu i schody, ještě svižnější je náš krok, jakmile narazíme na branku s nápisem (německým, nikoli italským) prosím zavírejte. A hned u cesty leží veliké zvířecí … výkal. Okamžitě zpanikaříme hrůzou, že snad potkáme medvědy a modlíme se, aby už byla druhá branka. Údolím se rozléhají kraví zvonce, takže se uklidníme, ale tempo nepolevuje, protože se přišeřuje. Ve čtvrt na deset odjíždíme za lepším noclehem. Sjedeme dolů a jakmile se na teploměru ukáže patnáctka, zastavíme a ulehneme. Shodou okolností u města či vesnice či čeho RASUN-ANTERSELVA.

Neděle 14. 7. 2008, den devátý – 316 km

Čilý ruch po ránu a cedule přímo nad našimi hlavami nám prozradí, že jsme nevědomky nocovali u průmyslové zóny. Neleníme a vyrážíme do světa, samozřejmě po hygienickém zákroku do našich úst. Ať si na nás kouká, kdo chce, nikdo nás tady nezná a asi nás tady už nikdy nikdo neuvidí (nikdy neříkej nikdy).
BRUNECK / BRUNICO nabídne návštěvu Sparu, ale nic nás nezaujme, sháníme totiž chleba, aby se nestalo, že budeme obědvat Favorita s Matějem. Tato hrozba nad námi visí jako Damoklův meč, protože jsme včera vyhodili dvě půlky krájeného chleba. Penicilin se totiž bez předpisu brát nemá.

Chlebové štěstí zkoušíme v BRIXENU / BRESSANONE. Rozčilujeme se, že nemají pořádné IC, pouze velikou maxipasivní interaktivní mapu. Po chvíli si ovšem všímáme, že stěna s mapou je jedna ze čtyř zdí, mezi nimiž sídlí informační centrum. Vchod nacházíme za rohem. Dostáváme mapku, paní nám ochotně ukazuje, kde jsou toalety a když se zeptám na dům Karla Havlíčka, podá mi česky psanou brožuru a udělá puntík do plánku. Radujeme se ze záchodů hned vedle IC, zase jde o ty automatické. Tentokrát nás odložení obsahu střev vyjde ještě levněji, protože máme rovných 30 centů. Pro jistotu se vracíme za usměvavou informační paní a ta nám odborně bez mrknutí oka poradí, kde natankujeme LPG, vlastně jak všude jinde říkají GPL (jen my, Češi, máme zase extrabuřty). Za deště projdeme město a ztrapníme se v pekárně. Komunikace funguje nedostatečně, Míša chce ten chleba, jak je nakrojený, jenže nakrojené jsou dva vedle sebe. Ne schválně ukazuji na ten druhý, paní ho zváží, Míša se ozve, objednávku rušíme, bereme ten „správný“. Paní je očividně nadšená, za ty dvě eura dvacet to snad ani nestojí. Autem se dopravíme k hledanému domu, ovšem je nepřístupný soukromý. Aspoň tu českou ceduli tam majitel nechal. Na zpestření si kupujeme dva jogurty, útrata jako hrom… Zajedeme k pumpě a když se vracíme, zíráme – proti nám se plazí (spíše stojí) pětikilometrová kolona. Samý Němec, že by jim začly prázdniny? Asi budou pěkně lakomí, protože těsně vedle nás probíhá dálnice s očividně plynulým provozem. Naštěstí my jedeme správným nezacpaným směrem.

12:15 se loučíme s Itálií a Brennerským průsmykem pronikáme do Rakouska. Kvůli zavřené silnici musíme zaplatit dvě a půl eura za mýto, ale oproti výdajům za Döner Kebab je to jako plivnutí do moře. Další Döner Kebab totiž obstaráváme v Innsbrucku. Náměstí je krásné, ovšem narvané lidmi, kteří obdivují Goldenes Dächl tak mohutně, že jim ani déšť nekazí tu radost. A protože dnes naposled platí naše desetidenní dálniční známka, využíváme dálnice a svištíme si to na Švýcary. Jak tak nadskakujeme v tunelech, vypadne zapojená navigace a ve třetím tunelu se rozsype koncovka napájení (??) Hledáme jednotlivé dílky pod koberečky a mezi sedadly a když to rozsypané puzzle Míša složí, stejně někde něco nefunguje. Ale protože se ani mobil nenabíjí, Míša ví, že naše dovolená nekončí (co jiného by se stalo, kdyby Gina onemocněla? Buď bychom jeli domů, nebo bychom hledali cestu z Curychu ještě teď).

Asi zapalování či co tam někde. Následuje další opravárenská zastávka – je potřeba vyměnit pojistku. Míša tuší, kde je skříňka s pojistkami, šanci tedy máme. Jednu pojistku vyndá, koukne, je-li v pořádku, zandá – tento postup praktikuje tak dlouho, než narazí na poškozenou součástku. Najde náhradní pojistku (ovšem jedinou), ale v tom fofru si zapomene zapamatovat, ze kterého otvoru tu nefunkční odstranil. Zírá na několik volných míst, která jako by volala: Sem patří ta pojistka, sem patří, sem patří, sem… Ještěže máme metodu pokus – omyl (zasuneme pojistku, zkusíme, nefunguje, vysuneme pojistku a strčíme ji k sousedům). Jednou to přece chytnout muselo! Ale co když dojde k dalšímu zkratu? Náhradní pojistku s hodnotou 30 už prostě nemáme. Musíme (nemusíme, ale nechce se nám riskovat) koupit náhradní, jednotlivě ji na benzínce neseženeme, tak si pořizujeme celou sadu, jež ukrývá od každé hodnoty jeden kus. Tři eura? To přece za záchranu dovolené stojí…Dalších 8,5E vyplázneme za průjezd ARLBERSKÝM TUNELEM v délce skoro15 km.

Poslední rakouskou zastávkou se stává FELDKIRCH, kde je po dešti a ptáčkové si štěstím pletou noty a kde se Oskar dere na svět. Feldkirch působí dojmem příjemného městečka a i když je IC zavřené, brožurky a mapy čekají na turisty v krytých schránkách. Bohužel/dík nás do nosu cvrnkne Döner Kebab, dokonce částečně samoobslužný – Míša si přišarfí a plive oheň. Ale fakt už poslední za tuto dovču (dušovali jsme se v Innsbrucku). Prolezeme si hradní nádvoří a v 18:35 přejíždíme hranice do Švýcarska (a vlastně i Lichtenštejnska, protože tyto dva státy spolu tvoří takovou miniaturní evropskou unii). VADUZ dokazuje, že zprávy z internetu nelžou – prý se tady dá špatně parkovat a zadarmo vůbec ne. Brzy však, jak vím, smiřujem se s tím… Vše rezervováno a soukromé. Nakonec najdeme fleka, dokonce už se ani neplatí. Pěkné roztomilé město na mě dýchá jakousi miniaturní atmosférou, krásné vrcholky všude kolem, příjemná pěší zóna. Pozornost přitahují na chodníku nalepené zvětšené makety lichtenštejnských poštovních známek vydaných za poslední roky. Obdivujeme zajímavý areálek Zemského sněmu, vyfotíme se u bodu, který označuje střed této malé země. Z IC promítají na větších obrazovkách nejrůznější (samozřejmě reklamně ideální) záběry ze všech možných sfér Lichtenštejnska (příroda, průmysl, politika, umění…) Přeparkujeme auto do podzemní garáže. Sice chybí benátský hudební doprovod, ale nikdo a nic nás tu neruší.

Pondělí 15. 7. 2008, den desátý – 308 km

Podzemní doupě opouštíme donuceni našimi měchýři se strachem, co nás tam venku čeká. Nestačíme však zírat – po mracích ani památky. Počasí dovolí vyplnit čas (čekáme na otevření IC) procházkou nad Vaduz. Cestu sice označuje cedulka „na vlastní nebezpečí“, ale šneci, kteří obdivují město obklopené zasněženými vrcholky rozzářenými vycházejícím sluncem, tomu taky nevěnují pozornost. Ačkoli se soustředíme spíše na to, co máme pod nohama než co máme před očima, doprovází naši vycházku občasné křupnutí lichtenštejnských ulit. U silnice pak, abychom utišili vražedné výčitky našeho svědomí, zachraňujeme šnečí párek před jistou smrtí. Loučíme se s Vaduzem (jak jinak) u pumpy.

Cestou k Bodamskému jezeru obdivujeme ještě další jezera (čeho je moc, toho je příliš). Protože jsme se jaksi o den předběhli, ačkoli jsme z plánu nevynechali jediný kousíček cesty a protože je nečekaně nádherné počasí a protože benzín tady v přepočtu stojí 28,50, můžeme si dovolit (a taky si dovolujeme) prémii. Míšovo nadšení z Dolomit zcela zastíní vrcholky Švýcarských Alp – podstatně ostřejší a jasnější (určitě i tím počasím) a hlavně zasněžené! Nevyženeme Fífu sice tak vysoko, pouze do 1952 metrů na KLAUSENPASS, ale panorama nemá konkurenci.Vyběhneme, přesněji zadýcháni se záhadným způsobem dostaneme ještě pěkný kousek nad parkoviště a flákáme jednu fotku za druhou, mrskneme po sobě pár sněhových koulí a zbavíme se další paštiky. Tento moment je třetinou, ovšem tou nejlepší, slibované prémie.

Než se dostaneme do LUZERNU, musíme dát přednost stádu krav, vyfotit tisícimetrový sráz a miniaturní, spíše ozdobná než bezpečnostní svodidla nad ním a přežít pohledy na další tři jezera. Ani nevím, jak se jmenují, protože už se mi tyto scenérie poněkud okoukaly (tak bylo to hezký, ale že bych to musel vidět dva(cet)krát…) Dřevěný most přes řeku nazdobený barevně osázenými květináči a pomalované domečky dávají tušit leccos o odlišné kultuře i mentalitě zdejších lidí ve srovnání s našinci.

Nejslabším článkem prémie byl jednoznačně ZÜRICH (No, já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řekl, že tu nic tak extrémního nevidím. Když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín… Co je tady? Prd.), kde jsme marně hledali nějaké centrum. Ty dvě věže, co tu stojí, můžeme vidět i v Hradci Králové (podobnost čistě náhodná). A navíc zde pokulhává i kvalita gastronomie. Zvolili jsme ten nejlevnější Döner Kebab (8 franků), který byl ovšem gerollt. Přesně to znám pod názvem dürüm (turecká pizza). Maso bylo příliš světlé, ale co, paštika taky nemá nijak výraznou barvu. Scharf to bylo, bez rajčat to bylo – a hlavně: teplé to bylo.

Dnešek se stal prvním dnem, kdy jsme neslyšeli češtinu (kromě MP3 a nás dvou). Jen jediný český kamion jsme potkali, i včera už to byla slabota. Druhý český kamion potkáváme na parkovišti v KREUZLINGEN. Parkovací krize nás přepadla de facto předposlední den dovolené, což považujeme za výborný a nečekaný úspěch. Všechna auta mají za oknem parkovací hodiny, ale nikde nevidíme parkovací automat či cedulku, z níž bychom se dověděli, jak dlouho se tady smí parkovat, kde a kolik se platí. Dva lidé nám poskytují docela odlišné odpovědi na tuto otázku, a tak se z centra uklidíme do ústraní k přístavu. A ejhle, parkovací automat nás ujistí, že teď už si starosti s placením dělat nemusíme. Projdeme se parkem u BODENSEE, dokonce vystoupíme na vyhlídku (již ve snaze rozšířit statistiku navštívených rozhleden taky označujeme jako rozhlednu) a pokusíme o další ze série panoramatických snímků. V parku se ukrývá zahrádka s kořením a bylinkami i zoologická minizahrada. Škoda, že už není nic vidět – ze všeho poznáme jenom mátu, libeček, levanduli a prase. Získáme dojem, že v téhle části vůbec nic není, dokonce ani Gina nezná Husovu ulici. Odkud z Kostnice pocházejí tedy ty krásné obrázky? No aspoň jsme našli toalety, které se narozdíl od parkování neplatí vůbec. Vystaráno i na ráno.

Lovím v paměti a zachraňuji sebevědomí nešťastného (protože by to byla jediná věc, která se mu nepovedla) Michala. Navrhuji do navigace zadat místo Švýcarska Německo a místo Kreuzlingen Konstanz. A vida, Husova ulice existuje a možná tam najdeme i ty fotogenické památky… Míša, coby organizátor, může spokojeně usnout na bobkovém listu. A já si můžu hrdě opakovat, že jsem taky poprvé něco vyřešila. A mám na dvacet let odpracováno 🙂

Úterý 16. 7. 2008, den jedenáctý – 772 km

Ráno máme v plánu zamířit do pravé Kostnice, jenže si ještě musíme počkat, až otevřou hraniční přechod (8:00). Odstraní zátarasy a vrátí se do kukaně. Nevím, co bude, a tak čekáme nějakou kontrolu. Nikdo nejde, šlápneme tedy na plyn a než po nás začnou střílet, jsme pryč. Najdeme jedno z posledních parkovacích míst, která nejsou vyhrazena místním, a nehrozí tedy, že bychom dostali německou botičku a v poklusu shlédneme centrum města KONSTANZ, najdeme i Husův dům s českým nápisem (dnes muzeum otevřené až od 11) a nakonec si ještě vyprosím, že podle navigace zaběhneme (kvůli parkovnému) do Husovy ulice. Na jejím konci je umístěn Husův kámen, protože tady tehdy vzplála vatra pro neposlušného bratra (aspoň se traduje). Květiny a český nápis nechybí, ale moc klidu tady Honzík neužije – nachází se totiž uprostřed několika paneláku na minisídlišti. Na druhou stranu, kdo by se za ním hnal až z centra? Asi málokdo, tak ho tu nikdo moc neotravuje.

Vracíme se do KREUZLINGEN, ptáme se na íčku, jak se tady tedy parkuje. Už to sice vědět nepotřebujeme, ale zajímá nás to. Ani sama paní neví, zda je zdarma hodina nebo jen půl (my to víme z návodu na automatu – jenom první půlhodina) a doporučuje nám zajet k přístavu. Tam se prý parkuje nejlépe, a dokonce tam auto může stát beze strachu celou noc (hm, neříká nám nic nového).

Pokračujeme do SANKT GALLENU, odkud jsem slíbila Pepovi mapku, prospekt a pohled katedrály – vše nacházíme na informačním centru. Do katedrály nakoukneme a zdá se mi nezvykle zelená. Zbývající franky (krom těch odložených na benzín a na parkovné) utrácíme v supermarketu za čokolády v akci (11,75). Abychom nepřešvihli čas, rychle platíme, ale automat nám nerozumí, požaduje místo dvou franků rovných třicet! Nevěřícně koukáme, Michal nakonec zmáčkne reset a jedeme znovu. výsledek už je takový, jaký měl být. Míša okukuje pumpy, ale k žádné nechce zajíždět – chce si natankovat sám a nechce platit v automatu. Těch malých samoobslužných pump je tady celá řada, ale my máme jinou představu.

Tu se podaří naplnit, potkáváme Coop. Zbývající drobáky proměníme za 4 jogurty a jeden jogurtový nápoj (no jo, mlíkaři). Zaráží nás poměr v cenách – jogurt tady stojí polovinu toho, co jeden obyčejný pohled. Nákup si vychutnáváme u silnice a ochutnat dostanou i moje kalhoty. sice mám ještě jedny čisté, ale to se ztratí. 13:00 si nás odstavují Švýcaři a já se usmívám při představě, co najdou v kufru – 13 čokolád, 12 lahví Spumante, špinavé ponožky a další podezřelé věci. Naštěstí chtějí jenom občanky a řidičský průkaz, projedou je v kukani přes počítač a zase nám všechny doklady vrátí. Možná kdybychom jim ukázali pasy (ale kde ho od Chorvatska vůbec mám?).

BREGENZ si nás moc dlouho neužije, podle získané mapy a fotografií tady krom tří staveb (které už jsme viděli) nic není, dokonce ani pohled nekupujeme.

13:35 překračujeme rakousko-německou hranici a máme v plánu objevit maják v LINDAU. Ovšem nějak se nám nedaří, protože Lindau nevypadá nijak lákavě. Zkoušíme štěstí za mostem na LINDAU INSEL a to už je jiné kafe. Pěkné stavbičky, pomalovaná radnice, dokonce najdeme i maják. Funguje jako rozhledna a my této jeho funkce rádi využíváme. Rozhodujeme, že Řezno necháme na jindy, stejně se do plánu už nevešlo. A taky se vůbec nic nestane, když přijedeme domů o den dřív. Když Michal bude potřebovat odpočinek, zastavíme někde na odpočívadle.

Plán zní rozumně, ale Míša si předsevezme, že by bylo fajn, kdybychom do půlnoci byli doma. V Lindau najíždíme na dálnici a ta nám bude dělat společnost až do Chlumce nad Cidlinou.700 km tranzitu po dálnici, proč ne. Za Mnichovem se trošku zkazilo počasí, Mnichov vlastně jinak než v dešti neznáme, a když se ve 20:10 minut vženeme do naší vlasti, začíná na nás pršet. Štěstí? V Nýřanech nabereme benzín i plyn (bohužel ne za švýcarské či chorvatské ceny). Mezitím se spustí liják tak silný, že předčí i ten náš dolomitský. Míšu začínají chytat křeče do nohy – na dálnici neřadí, jede konstantní rychlostí, ale tempomat nevlastníme. Ještě se zdržíme v Milovicích na pumpě a předsevzetí se nám podařilo dodržet. Ve 23:58 vypínáme motor Pod Lipou. Věci ovšem odstěhujeme až ráno…

[table "1" not found /]